O knize: 2013 / A přesto se přiblížila ke světelné hranici. Téměř. Zastavila se o pár metrů dál. Srdce mě bolelo touhou - po podzimu, vůni vlhké země a hnijícího listí, chladném vánku, který přináší zimu. Na Zemi. Okamžitě se jí v mysli vynořila myšlenka, že jakmile odpoví té podivné postavě trpělivě čekající v kruhu světla pod lucernou, odměna na sebe nenechá dlouho čekat. Odměnou je návrat domů. A znovu mě v srdci škrábaly pochybnosti. V galaxii bylo místo, které bylo dražší než Země. Místo, které bylo skutečným domovem, a ne dočasným útočištěm, plné bolesti, smutku, osamění... Ale zapomněla Taťána, kde to bylo? jak se tomu říká? Jak se tam dostat? A hudba zesílila, naplnila se silou, nabobtnala a propukla bolestí, vytékala z ní utrpení. Zahnala pochybnosti, naplnila duši pevnou důvěrou, že tichá postava je povolána, aby pomohla, aby usnadnila existenci, stačilo otevřít její mysl, dát jí napít, vstřebat se, stejně jako mráz pohlcuje podzimní mlhy. , mění je v ledové vzory. Zádušní mše. Hymna mrtvým. Wolfgang Amadeus…